Grandhotel Budapešť

Palác Bristol v Karlových Varech, jehož krabicovou zmenšeninu Anderson použil pro svůj Grandhotel.

Grandhotel Budapešť /Grand Budapest hotel, the (2014)

Grandhotel Budapešť, zatím poslední snímek amerického režiséra Wese Andersona se stal „otvírákem“ filmového festivalu Berlinale, to že premiéra filmu proběhla v Německu je pro snímek příznačné. Anderson se při natáčení nechal inspirovat cestami po středoevropských městech a literárními díly rakouského spisovatele Stefana Zweigeho. Film je americko-německou koprodukcí a natáčel se v Německu, převážně v Görlitzu, který se nachází na pomezí Německa a Polska. Děj filmu se odehrává v alternativní fiktivní středoevropské zemi Zubrowka (název odvozen z druhu polské vodky). Období, do kterého je děj umístěn, silně a záměrně připomíná meziválečné časy. Divákovi jsou prezentovány 3 vrstvy děje – každá má jiný formát obrazu a to 1.33, 1.85 a 2.35 : 1, kde nejdůležitější je linka zamotávájící se okolo vraždy a dědictví starší hraběnky, která byla stálou návštěvnicí tehdy prosperující Hotelu Budapešť.

Specifický styl rukopisem

Wes Anderson si již několik let buduje značku, a to především svým stylem vyprávění a výtvarnou stylizací. Na poli kinematografické distribuce vytváří alternativu vůči mainstreamovému proudu.  Snímek Grandhotel Budapešť je jeho hračičkou a je v něm značně čitelný režisérův rukopis. Pohrává si zde s téměř dětskou fantazií a nostalgií starých časů. Vytvořil spektakulární realitu, kde mizanscéna překypuje pestrými barvami, herectví je stylizované a kulisy designově skvostné. Tento svět je vizuálně působivý a značně zábavný. Ve filmu je však znát i láska k filmu, děj je neustále doprovázen zábavnými gagy a tak připomíná grotesku z období němých filmů. Ke grotesknímu stylu vyprávění sedí i hudba. Pod dohledem Andersona ji zkomponoval Alexandr Desplat, který s Andersonem spolupracoval již na dvou filmech. Ten do ní vložil prvky ruských lidových písní a využil k tomu orchestrální, klávesové ale i elektrické nástroje.

Bill Murray once got lost in the jungles of Bali on a motorbike. He was later found putting on an impromptu show with all of the locals of a small village in attendance, even though he didn't speak Balinese.

Fiennes a spol.

Andersonovi se podařilo do filmu přitáhnout velké množství známých a výtečných herců (Ralph Fiennes, Tony Revolori, William Defoe, Jude Law, F.Murray Abraham, Edward Norton, Adrien Brody a Bill Murray s Harvey Keitlem, kteří působí cameo dojmem). Hereček se ve filmu vyskytuje výrazně méně. Herectví je zde jak jsem již zmínil vysoce stylizované, herci v ději fungují spíše jako figurky. Přestože se v této režijní stylizaci herci čelící ke kameře nemají možnost výrazně projevit, jsou ve famózní formě - zvláště Ralph Fiennes, na diváka působí energickým dojmem. Fiennes hraje hlavní figuru pana Gustaveho, ten je extrovertním správcem hotelu. Gustave prezentuje šarmantního milovníka, otcovského mentora pikolíka Moustafy(Tony Revolori) a dědice významného obrazu po zemřelé hraběnce. Gustave za pomoci Moustafy se pokouší zjistit, kdo stojí za vraždou hraběnky. Dostávají se do střetu se záhadnými intrikami okolo dědictví.

Styl jako fenomén

Andersonův rukopis se stal fenoménem a dal vzniknout skupině skalních fanoušků. On tak oslavuje svou stylizaci v krátkých scénkách (Forrest Gump či Porn), které najdeme na vimeo či youtube. Není se čemu divit, film je ve vizuálech a hudbě krásně poetický, ve stylu vyprávění pak svižný. Divák se nenudí, přestože ho bolí záda ze sedaček kina Scala. Výtkou ovšem zůstává, že filmu chybí hloubka, i přesto že Anderson odkazuje svou inspiraci na intelektuální díla S.Zweigeho - emoce a hluboká sdělení ve filmu chybí. Divákovi se snový svět Wese Andersona během krátké chvíle z hlavy vytrácí. A to je škoda.