 |
| Palác Bristol v Karlových Varech, jehož krabicovou zmenšeninu Anderson použil pro svůj Grandhotel. |
Grandhotel Budapešť /Grand
Budapest hotel, the (2014)
Grandhotel Budapešť, zatím poslední snímek amerického režiséra Wese Andersona se stal
„otvírákem“ filmového festivalu Berlinale, to že premiéra filmu proběhla v Německu
je pro snímek příznačné. Anderson se při natáčení nechal inspirovat cestami po středoevropských městech a literárními díly rakouského spisovatele Stefana Zweigeho. Film je americko-německou koprodukcí a natáčel se v Německu, převážně v Görlitzu, který se nachází na pomezí Německa a Polska. Děj filmu se odehrává v alternativní fiktivní středoevropské zemi Zubrowka (název
odvozen z druhu polské vodky). Období, do kterého je děj umístěn,
silně a záměrně připomíná meziválečné časy. Divákovi jsou prezentovány 3 vrstvy děje – každá má jiný formát obrazu a to
1.33, 1.85 a 2.35 : 1, kde nejdůležitější je linka zamotávájící se okolo vraždy
a dědictví starší hraběnky, která byla stálou návštěvnicí tehdy prosperující
Hotelu Budapešť.
Specifický styl rukopisem
Wes Anderson si již několik let buduje značku, a
to především svým stylem vyprávění a výtvarnou stylizací. Na poli kinematografické distribuce vytváří alternativu vůči mainstreamovému proudu. Snímek Grandhotel Budapešť je jeho hračičkou a je v něm značně čitelný režisérův
rukopis. Pohrává si zde s téměř dětskou fantazií a nostalgií starých časů. Vytvořil spektakulární realitu, kde mizanscéna překypuje
pestrými barvami, herectví je stylizované a kulisy designově skvostné. Tento
svět je vizuálně působivý a značně zábavný. Ve filmu je však znát i láska k filmu, děj je
neustále doprovázen zábavnými gagy a tak připomíná grotesku z období němých
filmů. Ke grotesknímu stylu vyprávění sedí i hudba. Pod dohledem Andersona ji
zkomponoval Alexandr Desplat, který s Andersonem spolupracoval již na dvou
filmech. Ten do ní vložil prvky ruských lidových písní a využil k tomu orchestrální,
klávesové ale i elektrické nástroje.
 |
Fiennes a spol.
Andersonovi se podařilo do filmu přitáhnout velké
množství známých a výtečných herců (Ralph Fiennes, Tony Revolori, William
Defoe, Jude Law, F.Murray Abraham, Edward Norton, Adrien Brody a Bill Murray s
Harvey Keitlem, kteří působí cameo dojmem). Hereček se ve filmu vyskytuje
výrazně méně. Herectví je zde jak jsem již zmínil vysoce stylizované, herci v ději fungují spíše
jako figurky. Přestože se v této režijní stylizaci herci čelící ke kameře nemají
možnost výrazně projevit, jsou ve famózní formě - zvláště Ralph Fiennes, na
diváka působí energickým dojmem. Fiennes hraje hlavní figuru
pana Gustaveho, ten je extrovertním správcem hotelu. Gustave prezentuje šarmantního milovníka, otcovského mentora pikolíka Moustafy(Tony
Revolori) a dědice významného obrazu po zemřelé hraběnce. Gustave za pomoci
Moustafy se pokouší zjistit, kdo stojí za vraždou hraběnky. Dostávají se do
střetu se záhadnými intrikami okolo dědictví.
Styl jako fenomén
Andersonův rukopis se stal fenoménem a dal
vzniknout skupině skalních fanoušků. On tak oslavuje svou stylizaci v krátkých scénkách (Forrest Gump či Porn), které najdeme na vimeo či youtube. Není se čemu divit, film je ve vizuálech a hudbě krásně poetický, ve stylu vyprávění pak svižný. Divák se nenudí, přestože ho bolí záda ze sedaček kina Scala. Výtkou ovšem zůstává, že filmu chybí hloubka, i přesto že Anderson odkazuje svou inspiraci na
intelektuální díla S.Zweigeho - emoce a hluboká sdělení ve filmu chybí.
Divákovi se snový svět Wese Andersona během krátké chvíle z hlavy vytrácí. A to je škoda.
